První z mnoha

Raymond A. Noury, střelec bombardéru, příslušník 343. bombardovací skvadrony 98. bombardovací skupiny 15. letecké armády

V období 2. světové války se nad územím předmnichovského Československa odehrál bezpočet leteckých soubojů mezi spojeneckými vzdušnými silami a nacistickou Luftwaffe. Zatímco první období letecké války nad protektorátem bylo v režii britské Bomber Command, od počátku roku 1944 se na českém nebi začaly ve stále větší míře objevovat bombardovací svazy americké „Patnácté letecké“, k níž se později přidala i „Mocná osmá“.

K vůbec prvnímu střetu mezi americkými vzdušnými silami a německými letouny nad Protektorátem Čechy a Morava došlo dne 22. února 1944. Ve stejný den zde také poprvé vyhasly životy několika amerických letců. Než skončí válka, bude smutný seznam příslušníků amerických vzdušných sil, sestavený jen z obětí napočítaných na území někdejšího Československa, čítat několik desítek vojáků. U řady z nich bude uvedeno výmluvné „Neznámý“, v jiných případech se zachová vzpomínka na mrtvé letce díky existenci jména. Bude zde ale také řada těch, kdo přežijí. Mezi ty šťastné patří i drobný střelec amerického Liberatoru – seržant Raymond A. Noury. Muž, který se po desítkách let vrátil do míst, kde se podruhé narodil.

Během náletu 15. americké letecké armády na leteckou továrnu firmy Messerschmitt v bavorském Řeznu, který se odehrál 22. února 1944, bylo na území předmnichovského Československa sestřeleno nacistickou Luftwaffe několik útočících čtyřmotoráků. Byl mezi nimi i bombardér poručíka Goddarda. Zřítil se nedaleko hájovny Dubeč poblíž Nepomuku. Deseti mužům z posádky, kteří zaplatili válce daň nejvyšší, byl nákladem města postaven pomník v místech, kde se tragédie odehrála. Nápis připomíná nejen oběti, ale také jméno jediného muže, který katastrofu Goddardova bombardéru přežil – střelce Raymonda A. Nouryho.

Noury se stal příslušníkem amerických vzdušných sil už v roce 1943. Ještě téhož roku se s americkou 15. leteckou armádou, tehdy operující z italských základen, zúčastnil několika bojových misí. Původně chtěl létat na dvoumotorovém stroji B-25 Mitchell, protože ale bylo třeba posádek pro těžké bombardéry, stal se střelcem na Liberatorech.

 V prosinci 1943 se zúčastnil akce, během které zachránil život jednomu ze svých kamarádů tím, že ho vtáhl zpět do bombardéru poté, co propadl dírou, kterou do trupu vyrvala střela vypálená útočícím Messerschmittem. Za svoji odvahu v boji tehdy získal vyznamenání Silver Star. V roce 2002 obdržel z rukou vysokých vojenských představitelů Distinguished Flying Cross, známý pod zkratkou DFC. „Vyznamenání nepatří jen mně, ale všem mužům z naší posádky. Nemělo by se na to zapomenout. Nebylo to jen naše letadlo, které se nedostalo zpět. Po těch deseti mužích – bratrech, manželích, otcích a synech – kteří zemřeli, zůstaly prázdné židle u stolů v deseti rodinách. Myslím na ně každý den. Navždy zůstanou v mém srdci“, skromně tehdy řekl při předání DFC Raymond A. Noury a pokračoval dále ve vzpomínkách:

„V lednu 1944 jsme byli přičleněni k 98. bombardovací skupině. Dne 10. února téhož roku jsme s „Patnáctou“ provedli útok na pobřeží u Anzia, abychom pomohli našim invazním jednotkám. Flak byl strašný a my jsme se vrátili děraví jak řešeto. Ráno 22. února 1944 nastal náš osudný den. Deset mladých lidských životů bylo tehdy navždy ztraceno. Už od rána jsem v duši cítil neklid. Začalo to Adamsem, který na poslední chvíli onemocněl. Adamse pro misi nad Regensburg nahradil seržant Hauser. Všiml jsem si, že byl trochu nervózní, ale věděl jsem, co se mu stalo na akci předtím. Velká střepina protiletadlového granátu mu vyrazila baterku z rukou, když se snažil opravit generátor, aby se jeho letoun mohl vrátit zpět. Po briefingu nám pilot řekl: ,Hoši, je to Regensburg a můžeme tam očekávat to nejhorší.‘

   Během letu k cíli se vracelo letadlo za letadlem, což jsme neměli rádi, protože klesala naše palebná síla. Byli jsme velmi těžce zasaženi. Díry byly všude, ale my jsme stále letěli. A pak nás napadly stíhačky. Carter, náš střelec kulové věže volal, že mu zamrzly kulomety. Flak střílel dál a chystalo se na nás také asi osm německých stíhačů. Čtvrtý z nich se oddělil od formace a zaútočil. Zpozoroval jsem, že střely z 20mm kanónu směřují na nás. Motory č. 3 a 4 začaly hořet. Viděl jsem, že se křídlo odlamuje od letadla a padá po pravé straně. Řekl jsem si, že to je konec. Najednou jsem ztratil vědomí a probudil se až ve výšce tří nebo čtyř tisíc stop. Můj padák byl plný děr, přesto se však otevřel sám od sebe. Neviděl jsem padat letadlo a nikoho dalšího z naší posádky,“ popsal sestřelení bombardéru poručíka Goddarda seržant Raymond Noury.

Úder proti leteckým továrnám byl součástí mohutné operace nazvané „Argument“, která se uskutečnila v týdnu od 19. do 25. února 1944. Zúčastnily se jí jak obě americké letecké armády bojující nad Evropou, tak i britská Bomber Command od Royal Air Force. Šlo do té doby o nejsoustředěnější bombardování relativně malého počtu cílů početnou skupinou letounů. Jejich úkol byl jediný – zničit továrny dodávající Luftwaffe nové nebo opravené stroje natolik, aby blížící se invaze do Normandie nebyla ze strany nepřítele ohrožena nasazením masivních formací německých stíhaček.

Bez bot a s poraněnou nohou od střepiny přistál Noury ve sněhu u lesa nad Chocenicemi. Dunění leteckých motorů, střelba palubních zbraní a následný výbuch vzbudily pozornost obyvatel celého Nepomucka. Zachráněný Ray byl objeven místními občany a následně odvezen na četnickou stanici v Chocenicích, kde mu byla poskytnuta první pomoc. Tady ho objevilo blovické gestapo, které ho následně předalo k internaci do jednoho z táborů pro zajaté spojenecké letce. Raymond Noury válku přežil a vrátil se do USA.

V květnu 2009 se Ray již poněkolikáté vrátil do Čech, aby se na Dubči, v místě, které se stalo hrobem pro jeho deset kamarádů, zúčastnil odhalení nového památníku. Jeho příběh opět ožil a přilákal do ticha lesa na dohled od Zelené hory desítky přihlížejících. Mezi návštěvníky pietního aktu zavítali i váleční veteráni, kteří se mohou pyšnit pomyslným titulem „Osvoboditelé Plzně“. Erik O. Petersen od „Šestnácté obrněné“, Earl Ingram od „Indianhead“ a dokonce i vnuk legendárního generála G. S. Pattona, George „Patton“ Waters, ti všichni si s Rayem stiskli ruku a v místě plném tajů se poklonili památce mladých amerických letců, kteří pomáhali vybojovat konečné vítězství nad nacistickými okupanty. Pro ty, kdo přijímají jejich oběti jako poselství o sebeobětování a odvaze postavit se nepříteli čelem, se setkání s Rayem a dalšími válečnými veterány na Dubči u Nepomuku stalo okamžikem, na který se nezapomíná.

Z knihy 500 hodin k vítězství/500 hours of victory autorského kolektivu Karel Foud, Milan Jíša, Ivan Rollinger