Bratři ve válce

Virgil Paul a Marion Kirkham

Ve stínu Draženovské hory, nevelkého kopce vypínajícího se nedaleko od Trhanova na Domažlicku, se ukrývá malý kamenný pomníček s tesaným nápisem „Nadp. Pavel Kirkham, nar. 27. 11. 1924, zde položil svůj život 30. 4. 1945“. Již poněkolikáté od r. 1990 se v těchto místech objevil drobný muž v uniformě amerického letectva, aby vzdal poctu mladému spojeneckému letci, který zde na sklonku 2. světové války padl v boji proti fašismu. Není jím nikdo jiný než Pavlův bratr Marion Kirkham.

Již od března 1945 ovládlo nebe nad jihozápadní částí Protektorátu Čechy a Morava americké letectvo, především pak „Devátá letecká“. Její stíhačky typu P-51 Mustang či P-47 Thunderbolt doslova paralyzovaly veškerou silniční a železniční dopravu. S blížícím se koncem války se do zorného úhlu pilotů dostávaly stále častěji i četné kolony ustupujícího nepřítele. Dne 30. dubna 1945 se Virgil Paul Kirkham, příslušník slavné 362. Fighter Group, chystal uskutečnit svoji 85. bojovou misi. Měla být poslední před nástupem dovolené. Byl to však poslední den v jeho životě.

Virgil Paul Kirkham startoval ze základny poblíž Frankfurtu jako velitel formace. Po chvilce letu se pilot na pozici č. 2 vrátil na letiště pro poruchu vrtule. Nadporučík Kirkham volal pozemní kontrolu a vzápětí obdržel souřadnice cíle, který měl být bombardován. Stíhačky nalétávaly se vzájemnou podporou a útočily na obrněné vozy a nepřátelské tanky.

Bylo krátce po tři čtvrtě na jednu, když na silnici mezi Trhanovem a Klenčím pod Čerchovem na Domažlicku spatřili tři američtí letci vedení nadporučíkem Kirkhamem kolonu německých nákladních vozidel. Zahájili palbu, když vtom Kirkham během nízkého průletu zachytil levým křídlem o vrcholek stromu. Hodiny ukazovaly 10 minut před 13. hodinou, když americká stíhačka P-47 Thunderbolt výrobního čísla 44-89700 plnou silou narazila do zalesněného svahu Draženovské hory ležící v prostoru severně od Trhanova. Jak uvádí tzv. Missing Air Crew Report neboli hlášení o pohřešované posádce, byl „nadporučík Kirkham zasažen při postřelování pozemního cíle“. Tuto verzi potvrzuje i dodnes dochovaná pancéřová deska, která chránila pilotovu sedačku proti palbě zezadu. Opěrka hlavy je prostřelená projektilem, snad vypáleným z prostoru nedaleké železniční stanice, odkud se v době útoku ozvala odvetná nepřátelská palba. Virgil Paul Kirkham byl posledním americkým stíhacím letcem, který zemřel v boji proti nacismu na území předmnichovského Československa.

Dřevěný kříž, který připomínal místo tragické smrti mladého letce, byl později nahrazen kamennou deskou s tesaným nápisem. Právě sem, do míst, kde vyhasl život Virgila Paula, se opakovaně vrací jeho starší bratr Marion Kirkham. Je to usměvavý pán překypující životní energií a vděčností. Člověk se nepřestává divit, kde se v něm bere tolik optimismu navzdory životním příkořím, která ho potkala. Ale Marion se jen dál usmívá, jako by se snažil nakazit dobrou náladou všechny kolem sebe a předat jim své životní zkušenosti.

I Marionovu životní cestu ovlivnila válka. Po dokončení studia na Corbett High School a krátkém pobytu na Aljašce očekával Marion každým dnem povolávací rozkaz. V té době již naplno zuřila válka a on předpokládal, že jako řada jiných mladých mužů bude odeslán na frontu. Ve stejné době se dozvěděl o programu, jehož cílem bylo vyškolit dostatečné množství leteckých instruktorů, kteří by pomáhali cvičit nové armádní letce. Protože ho létání přitahovalo, bylo rozhodnuto a Marion se přihlásil na Lewiston State Normal School ve státě Idaho. Po dokončení základního a rozšířeného výcviku program ukončil a vrátil se domů, kde očekával povolávací rozkaz. Do armády Marion vstoupil v srpnu 1943. Prodělal základní vojenský výcvik v Kernu ve státě Utah. Jako každý začátek i tento byl těžký. Čekal ho zde tvrdý výcvik a příprava na nelehký život v poli včetně bydlení ve stanech vyhřívaných alespoň kamínky na uhlí. Díky předchozímu výcviku ho armádní letectvo zařadilo do tzv. „Air Cadet“ programu, což byl projekt s cílem získat co nejvíce budoucích letců. Následovalo další studium a v srpnu 1945 obdržel Marion na letišti Luke Field nedaleko Phoenixu ve státě Arizona pilotní křídla.

Na počátku téhož měsíce zemřela Marionova a Virgilova maminka Mary. Aby se mohl zúčastnit pohřbu, dostal Marion dovolenku. Než se však stačil vrátit zpět do Luke Fieldu, bylo po válce. Demobilizoval v říjnu 1945. Do civilu šel s pochvalou od svých velitelů, kteří oceňovali jeho službu i zájem o létání. Marion a Virgil nebyli sami, kdo z jejich rodiny sloužil v armádě, neboť také jejich sestra Dorothy přiložila ruku k dílu, když se stala příslušnicí WACS (Ženský armádní sbor), kde v hodnosti seržantky sloužila až na Nové Guineji.

Po návratu domů začal Marion už v roce 1946 hospodařit. Později pěstoval sadbová rajčata, jahody a narcisy. Vrátil se tak k životu, na jaký byl zvyklý ve svém dětství a o kterém s láskou říká: „Žili jsme na venkově, otec byl farmář a chovali jsme dobytek, a tak jsme měli spoustu práce. Holky byly starší a zastaly hodně, ale s postupem času, jak jsme vyrůstali, se odstěhovaly a já s Virgilem jsme společně s místními chlapy vykonávali práci na farmě. Byli jsme dobří přátelé a jako ostatní děti farmářů jsme si vytvářeli vlastní zábavu. Jako míč nám k házení mohla posloužit a také často posloužila dýně. Byli jsme odříznutí na venkově, ve středních letech Velké hospodářské krize, a tak jsme byli rádi, že máme dýni, se kterou si můžeme házet, a těch pár, co jsme rozbili, se neminuly cílem. Samozřejmě jsme neměli elektřinu, rádio ani tekoucí vodu. Bylo tu ale dost lidí na to, aby dva chlapce vytáhli z přílišných nesnází. Po večerech jsme hrávali šachy a karty a vážně jsme měli pěkný život. Opravdu jsme si vážili všeho toho, co jsme měli.“

Po roce 1990 se Marion poprvé objevil v místech, kde zemřel jeho bratr Virgil, příslušník slavné 362. Fighter Group. Jednotky, která svým dílem pomáhala vybojovat konečné vítězství nad hitlerovským Německem. Do Trhanova se vrátil ještě několikrát a svoji návštěvu drobného pomníčku ukrytého v šeru lesa nezapomněl zopakovat při každé cestě do České republiky.

Z knihy 500 hodin k vítězství/500 hours of victory autorského kolektivu Karel Foud, Milan Jíša, Ivan Rollinger