Případ mužů poručíka Fergusona

Harry Mazer, pravý boční střelec bombardéru, příslušník 602. bombardovací skvadrony 398. bombardovací skupiny 8. letecké armády

Už od dubna 1942 se Spojenci snažili bombardováním zničit největší zbrojovku, jaká na území Protektorátu Čechy a Morava pracovala pro Hitlera a jeho válečnou mašinérii – plzeňskou Škodovku. Drtivá většina útoků, uskutečněných nejen v roce 1942, ale i v následujících dvou letech, se naprosto míjela účinkem. Drtivý úder přišel až v samém závěru války. Dodnes se o smyslu tohoto náletu amerických vzdušných sil vedou spory. Proč k němu došlo v době, kdy „GI“, jak bylo americkým vojákům přezdíváno, již bojovali o 120 km vzdálený Cheb? Tím strašákem bezpochyby byla možná existence legendami opředené „Alpské pevnosti“ a hlavně fakt, že Škodovka v podstatě až do závěru války produkovala zbraně, především pak děla a tanky, aniž by jí v tom kdokoliv zabránil.

Likvidace zbrojovky se stala po únoru 1948 tématem, které mělo úlohu amerických vojsk při osvobozování českého západu přinejmenším znevážit. Teprve až po listopadu 1989 bylo možné vnést do těchto událostí nové světlo. Bezpochyby tomu napomohla také návštěva přímých účastníků událostí, které svým věhlasem přesáhly hranice regionu. Patřil mezi ně především Harry Mazer, letec z bombardéru, který se stal obětí palby protivzdušné obrany města. Jen 602. bombardovací skvadrona z uskupení 398. bombardovací skupiny ztratila při útoku „Mocné osmé“ na Plzeň 25. dubna 1945 dva stroje. Kromě „létající pevnosti“ poručíka Allena Fergusona přišla „Šestistá druhá“, která měla za úkol bombardovat plzeňské letiště Bory, o letoun 1. pilota Paula Covilla.

Po zásahu Flakem do levého křídla vypadl Fergusonův letoun z formace zatáčkou doleva a začal klesat. Krátce nato bombardér přešel do střemhlavého letu a s výraznými stopami kouře vycházejícími z motorů č. 2 a 3 zmizel v oblacích. Rádiová zpráva odvysílaná z paluby bombardéru a zachycená v blízkých letadlech nebyla srozumitelná. Z později vydaných zpráv o ztrátě stroje vyplynula domněnka, že byl zasažen pilot.

Po takřka padesáti letech zavzpomínal na dramatické okolnosti poslední akce 8. letecké armády člen Fergusonovy posádky, pravý boční střelec seržant Harry Mazer: „Pro naši posádku, ve které jsem sloužil necelý rok, to byl již šestadvacátý let. Tenkrát s námi neletěl druhý pilot naší stálé posádky John Smith, protože byl sestřelen nad Německem dva týdny předtím, když zaskakoval v jiné posádce. Po válce u letectva zůstal a do výslužby odešel v hodnosti podplukovníka. Neletěl s námi ani Harry Grey, náš přední střelec, protože v té době ležel v nemocnici se zraněním, které utrpěl během předchozího letu. Nevěděli jsme, že nálet na Plzeň bude i poslední akcí 8. letecké armády.

   Čekal nás „jen“ jedenáctihodinový let. Netušili jsme ani, že spojenecké velení varovalo rádiem české obyvatelstvo. Jistě to pomohlo zásadně zmenšit počet obětí bombardování, ale současně to umožnilo Němcům se na nás připravit.

   Pro špatnou viditelnost jsme nenašli během prvního nalétávání cíl, a tak jsme byli nuceni nálet opakovat. Tehdy bylo naše letadlo zasaženo německým protiletadlovým dělostřelectvem. Část pravého křídla se utrhla a náš hořící a kouřem zahalený bombardér začal nekontrolovaně padat k zemi. Podařilo se mi vyskočit a na padáku šťastně přistát. Za mnou vyskočil ještě střelec spodní věže seržant William O’Maley a radiooperátor seržant Michael Brennan. Po přistání mě a O’Maleyho zadrželi v prostoru obce Litice příslušníci Luftwaffe, Brennan byl zatčen vojáky Wehrmachtu.“

Během poslední fáze letu Fergusonův bombardér ještě jednou zakroužil mezi Liticemi, Lhotou u Dobřan a Radobyčicemi a pak zřejmě při pokusu o nouzové přistání havaroval na poli vzdáleném pouze několik desítek metrů od jihozápadního okraje obce Lhota u Dobřan. Na palubě bombardéru patrně ihned poté vypukl požár, který zničil jeho přední a centrální část. Pohromadě zůstala jen zadní část trupu s mohutnou směrovkou a části křídel. Nejnovější prameny nahrávají domněnce, že se zbývajících pět letců z Fergusonovy posádky stalo obětí havárie a následující exploze stroje. Michael Brennan, kterému se podařilo z bombardéru vyskočit ještě před havárií, byl zadržen a prokazatelně zastřelen příslušníkem domobrany či vojákem Wehrmachtu.

O’Maley a Mazer měli štěstí. Když se na padácích snesli k zemi, byli zatčeni a eskortováni pěšky přes Litice a okolní lesy na hořící borské letiště. Dalších třináct dnů pak strávili ve společnosti dvou letců z jiné bombardovací skupiny, jejichž „létající pevnost“ byla rovněž sestřelena, a jednoho pilota P-51, na ústupu přes území Sudet a česko-rakouské pomezí pečlivě střeženi německou hlídkou. Konce války se dočkali v táboře Wehrmachtu v prostoru mezi rakouským Lincem a Salzburkem.

Zřejmě již krátce po osvobození v květnu 1945 se v Liticích u Plzně zrodila legenda o ubití dvanácti amerických letců, nalezených podle dobových zpráv v „nedůstojných hrobech poblíž obce, na nichž vrazi Američanů konali rituální tance“. Mnohokrát prezentované tvrzení, že v letounu bylo podle vyjádření amerického velitelství v Plzni dvanáct amerických letců, však bylo nepřesné, neboť Fergusonova posádka měla osudného dne pouze 8 členů, z nichž dva prokazatelně přežili. Ještě více zkomplikoval pátrání po osudech Allenovy posádky rukopisný seznam mrtvých spojeneckých vojáků, vložený krátce po válce do litické obecní kroniky. Vedle jmen pěti mrtvých mužů A. H. Fergusona na něm figuruje šest neznámých vojáků (údajně Australanů) a jako poslední také jméno nadporučík Harolda Cramera, 2. pilota bombardéru B-17G z formace 447. Bomber Group, sestřeleného 19. dubna 1945 během náletu na Pirnu.

Pomník, který po dlouhá desetiletí nese nápis: „Památce dvanácti amerických letců ubitých Němci v Liticích v r. 1945“, byl v Liticích u Plzně odhalen v červenci 1946. Když v roce 1994 navštívil Litice Harry Mazer, pronesl k přítomným: „Děkuji občanům obce Litice a českému lidu za tento památník. Děkuji vám, že udržujete vzpomínku na naši posádku stále živou. V osudný den zde bylo zmařeno šest mladých životů. Vím, byla to pouhá kapka v moři na pozadí nejkrvavější války v dějinách lidstva. Avšak nás a naše rodiny to poznamenalo na celý život.“

Do Litic v posledních 15 letech zavítali někdejší příslušníci 398. bombardovací skupiny ještě několikrát. Při jedné z návštěv dokonce k původnímu litickému památníku osadili tabulku se jmény příslušníků posádky Allena Fergusona. Vracejí se, aby uctili památku šesti mladých mužů, kteří uposlechli výzvy vlasti, přepluli oceán a z Anglie, která se za války změnila v jedno obrovské letiště, útočili na řadu míst po celé západní Evropě.

Nálet na Plzeň 25. dubna 1945 znamenal pro mnohé muže od „Mocné osmé“ mezník v jejich životě. Konečně bylo po válce a oni se mohli vrátit domů. Zážitky z doby, kdy bojovali proti hitlerovskému Německu, byly pro řadu z nich tak intenzivní, že se rozhodli podělit se o ně s dalšími. Osudnému dubnovému náletu je např. věnována kapitola v knize „Hell from Heaven“ od Leonarda Streitfelda, bombometčíka 398. bombardovací skupiny, která vyšla v českém překladu pod názvem „Peklo z nebes“. Se svými vzpomínkami na osudný nálet se svěřil na stránkách svého románu „Osudová mise“ i Harry Mazer. Již několikrát Českou republiku a Plzeň navštívil také Allen Ostrom, dlouholetý prezident asociace válečných veteránů 398. bombardovací skupiny a autor knihy „398th Bomb Group Remembrances“. Tyto knihy však nejsou jen prostým vyprávěním válečných veteránů. Jsou v nich zakotveny především smysl pro spravedlnost a boj proti útlaku a bezpráví.