Vzpomínka na velkého generála

George Patton Waters, vnuk generála G. S. Pattona

Se „Starým Pattoniem“, jak jsem mu říkal, jsem se poprvé setkal v roce 1945 ve Washingtonu. Přijel domů před návratem do Německa, kde se staral o poválečnou obnovu. U nás doma se objevil na podzim v celé své vojenské nádheře. Pro mne jako pro dítě to byl velký chlap ve vysokých botách se dvěma zbraněmi u pasu. Asi mě napadalo, že Vánoce jsou v háji… tenhle chlapík u nás určitě zůstane.

Do té doby jsem nikdy neviděl svého otce a vlastně si ani nepamatuji žádné jiné muže. Všichni otcové byli ve válce, takže mí bratranci a sestřenice na tom byli úplně stejně.

Prvním zážitkem bylo, když mě děda vzal za mým otcem, kterého na konci války poslali domů, do nemocnice Waltera Reeda. Asi 20 dní před osvobozením otce střelil do zad jeden Němec. Táta byl předtím dva roky, dva měsíce a 10 dní válečným zajatcem. Byl jako chodící kostlivec, ale byl naživu. Naše návštěva nemocnice pro mne byla prvním náznakem, že ten obrovský člověk se mnou, „Starý Pattonie“, je důležitý. U stěn stála v pozoru spousta lidí a všichni říkali, „Ano, pane“ (určitě ne „Ne, pane“).

Když jsem uviděl otce, byl hubený, černooký a velmi zesláblý. Proběhlo krátké setkání a pak jsme odjeli. Doma Starý Pattonie odpočíval a dával si koktejly (patrně, protože v pěti letech jsem netušil, oč jde). Jednou si na verandě sedal do zahradního křesílka, když pod ním povolilo sedadlo. Zadní část těla se mu propadla a on zůstal uvězněn v křesle s koleny na prsou. Tehdy jsem zjistil, že ovládá ještě jiný jazyk (klení). Nadával dobrých pět minut, aniž by se opakoval. Máma mě poslala pryč s tím, že její otec je jen rozčilený a mluví „po vojensku“. Teď už tomu rozumím, ale tehdy to byl trochu šok.

Jednou ráno opět postával na verandě, když asi o dvacet metrů dál vylezla kočka vyhřát se na sluníčku. Starý Pattonie tomu přihlížel s doutníkem a možná se sklenkou brandy. Najednou začaly od jeho boků po kočce pálit jeho dva „kanóny“. Zvedl se velký oblak prachu a chlupů, a po kočce ani stopy. S bratrem jsme doběhli na „místo činu“ a našli jsme jen ocas. Aby matka tento incident nějak vyžehlila, řekla nám, že když se kočka poleká, upadne jí ocas. Věřil jsem tomu ještě několik let.

Dalším zážitkem bylo, když nás s bratrem Starý Pattonie nutil, abychom z dlaní vedle sebe udělali misky, jak on říkal, a on nám každému odklepl do rukou popel ze svého doutníku. Říkal nám, že „jestli uhneme, zpřeláme nám všechny za***** kosti v těle.“ Jednou, když nás častoval popelem, si ke mně odklepl první popel, který je chladný. Johnovi jako druhému do dlaní odklepl popel i se žhavou částí. John ucukl a vzpomínám si, jak ho Starý Pattonie zvedl do výšky a nastal velký pláč a kravál. Žádné kosti mu nezpřelámal, ale hra pak byla mnohem vážnější. Tehdy jsem se naučil, že mám vždycky jít jako první!!

Stejně jako boxer, kterého jsme chovali, jsem se bál blesků. Za bouřky jsme se s boxerem schovávali pod postelí. Až do té doby mi v rodině říkali „Georgie“. Slyšel jsem, jak někdo řve, „kde je, hergot, Georgie“. Bratr samozřejmě moji polohu vyzradil a odvedl ke mně Starého Pattonieho. Pod postel se vnořila obrovská ruka a začala pod ní šátrat. K ruce jsem přisunul boxera a ruka se jej pokusila uchopit. Boxer se Starému Pattoniemu pevně zahryzl do ruky, která zmizela zpod postele i se psem. Netuším, co se stalo s boxerem, ale ruka se vrátila, aby mne vytáhla… celá krvavá a vůbec ne přátelská. Když mě Starý Pattonie vytáhl, sdělil mi, že nikdo jménem Georgie se ničeho nebojí a že já už se Georgie nejmenuji. Řekl bych, že nějak tehdy matku napadlo říkat mi Pat. Z té bouřky jsem si vzal ponaučení a dnes budu za bouřky klidně stát venku beze strachu.

A tak můj život pokračuje.

Z knihy 500 hodin k vítězství/500 hours of victory autorského kolektivu Karel Foud, Milan Jíša, Ivan Rollinger