V bitvě o Cheb

Lester Clear, Jr., příslušník 97. pěší divize

Dne 25. dubna 1945 opustila naše jednotka město Wies poté, co jsme zde strávili noc. Rota „I“ byla toho času na řadě držet první linii, což znamenalo, že jsem jako průzkumník 1. družstva 3. čety byl na samém čele. Po většinu doby jsem tedy byl velitelem hlídky celé roty „I“. A obzvlášť to platilo při dobývání Chebu. Dorazili jsme na kraj lesa před městem a vyhloubili si úzké zákopy. Záznam z toho dne uvádí, že náš útok začal ve 12 hodin 30 minut. Zprvu jsme dalekohledem sledovali, jak naše dělostřelectvo ostřeluje německé předsunuté stanoviště. Šlo o obyčejnou stodolu stojící na půl cesty mezi lesem, ve kterém jsme byli, a městem. Dělostřelectvo ji nakonec zničilo a Němce, kteří v ní byli, zabilo. Dokonce jsme spatřili, jak jejich těla vylétla ven. Když ostřelování konečně ustalo, řekl mi velitel mého družstva, rotmistr Reed, ať jdu na průzkum. Tak se stalo, že jsem byl první, kdo vstoupil na otevřené pole vedoucí do Chebu. Nevzpomínám si, že by kdy nějaká jiná četa byla přede mnou, jak říká historie 387. pěšího pluku 97. pěší divize.

Pamatuji si na náš poslední útok na předpolí Chebu. Podíval jsem se za sebe, abych viděl, jestli jde někdo se mnou, nebo jestli třeba celý útok neodvolali. Kapitán Selesky, velitel roty „I“, byl vzadu za mnou a společně s druhým průzkumníkem, Henrym Hernandizem, mi dali rukou signál, abych pokračoval vpřed. Byli jsme už v polovině pole mezi lesem a okrajem města, když jsem si všiml, že přibližně ve vzdálenosti několika set metrů po mé pravici se z malého zemědělského stavení na vzdálené straně lesa přesouvají ke stohu sena němečtí vojáci. Zavolal jsem na velitele mého družstva a ukázal tím směrem, co vidím. Řekl mi, ať to prověřím. Postupoval jsem jako ve cvičných filmech, které nám promítali. Nabil jsem svoji pušku M1 svítícím střelivem a vystřelil na stoh a na Němce. Střely se od stohu odrazily. Šlo o důmyslně maskované opevnění. Němci moji palbu opětovali, a tak jsme dostali rozkaz vrátit se zpátky do lesa. Naše dělostřelectvo společně s minomety poté několikrát na zjištěné nepřátelské postavení vypálily.

Když se situace konečně uklidnila, vykročili jsme opět ven z lesa a pokračovali dopředu takových 1 000 metrů, aniž by se dělo něco zásadního. Pak jsme se ale dostali pod palbu 88mm děl a minometů. Bylo nám řečeno, ať se zakopeme, ale rozkaz se rychle změnil. Měli jsme se stáhnout do příkopu u silnice a ukrýt se tam, což jsme udělali tak rychle, jak jenom to šlo. Nepřátelský odstřelovač si musel všimnout Henryho a mého čísla, protože jakmile jsme byli v příkopu schovaní za stromy a pokusili se vykouknout, jestli něco neuvidíme, zaryly se do kořenů stromů střely. Velitel proto raději vydal rozkaz odtud zmizet.

O něco později jsme zahájili třetí a poslední útok v prostoru nalevo od silnice. Tentokrát se nám podařilo dostat nejen do poloviny otevřeného pole, ale až k zářezu železniční trati, který se svažoval k betonové zídce vysoké pět stop a umístěné po obou stranách jediné koleje. Seskočil jsem ze zídky na jedné straně a snažil se dosáhnout nohou na vršek té druhé, když mě Henry, druhý průzkumník, postrčil nahoru. Otočil jsem se, abych mu také pomohl, ale zařval, že to zvládne a abych pokračoval. Vyběhl jsem do svahu na druhé straně, přeskočil po kolena vysoký živý plot na vrcholu a strnul. K mému nemalému překvapení byli napravo i nalevo v zákopech pro odstřelovače Němci, s rukama nahoře a odloženými puškami se vzdávali. Bylo jich příliš mnoho na to, abych zastavil a zajal je, a tak jsem šel dál až na kraj města, kde se poté, co všichni naši muži dorazili, dávala rota znovu dohromady.

Nedlouho potom jsme znovu vyrazili na Cheb. Využili jsme k tomu hlavní silnici, která do města vedla. Jak jsme tak postupovali dál, narazili jsme na pošťáka. Měl na sobě uniformu a u sebe pistoli ráže 7,65 mm. Bouchačku jsme mu zabavili a poslali ho jeho cestou. Také jsme zajali družstvo německých vojáků přicházejících po druhém chodníku. Pravděpodobně měli nahradit ty u živého plotu. Jeden voják se chtěl nechat zajmout tak vehementně, že si sundal helmu a praštil s ní znechuceně o chodník.

Další tři němečtí vojáci na motorkách vyjeli zpoza nejbližšího rohu a mířili přímo do našeho středu. Když si uvědomili, kdo jsme, slezli z motorek, otočili je a odjeli dolů ulicí pryč. Všichni jsme na ně začali střílet. Jestli jsme je zasáhli, nevíme, protože dojeli až na konec ulice a zmizeli za zatáčkou. Později jsme se doslechli, že za zatáčkou byla kasárna, protože postávajících vojáků tam bylo více než dost. Když jsme se blížili k rohu dalšího obytného bloku, zahlédl jsem německého vojáka ve dvoře na druhé straně ulice. Ve stejný okamžik on spatřil mě. Měl pušku v jedné ruce, ale v tu chvíli mě neohrožoval, tak jsem mu pokynul, ať jde ke mně. Váhal, pak se otočil k útěku, ale zastavil se, znovu se podíval mým směrem, to celé udělal ještě dvakrát, ale napotřetí se rozběhl. Zvedl jsem pušku a vystřelil na něj. Skácel se, ale než dopadl na zem, všichni na mé straně ulice stříleli směrem k místu, kam padal. Nevím, jestli ho někdo prohlédl, protože tou dobou už jsme byli pod palbou odstřelovačů.

Domnívám se, že právě v tu chvíli byl velitel naší čety poručík Rush zraněn. Byl zasažen do čelisti. Později jsem se doslechl, že ztratil všechny zuby, ale dostal se z toho. Já s Henrym jsme se schovali za přibližně 5 stop vysokou betonovou zídkou. Na tom samém rohu, kde jsme se ukrývali, byl i střelec kulometu, aby nás jistil. Byl tam i jeho pozorovatel. Oba byli zasaženi nepřátelskou palbou. Nejdříve střelec, potom pozorovatel, velitel jeho družstva. Zdravotník rychle vtáhl střelce za zídku, která nám poskytla ochranu, a začal ho ošetřovat. Pak toho ale nechal a jen řekl: „Je mrtvý“. Seržant byl postřelen do hrudníku, ale žil.

Já s Henrym jsme zůstali za zídkou a několikrát vystřelili na Němce na konci ulice. Pak se ale začalo stmívat, a tak jsme se stáhli do domu naproti přes ulici, kde byli všichni ostatní. Byl to malý dvoupodlažní domek se sklepem na brambory, malým dvorkem a stodolou. Strávili jsme v něm zbytek dne a noci a počítali zásoby munice – jak do ukořistěných, tak i nám přidělených zbraní. Neměli jsme však žádné potravinové dávky, a tak jsme alespoň doufali, že nám dům na noc poskytne bezpečný úkryt.

Během noci jsme slyšeli palbu z nepřátelských raketometů a Němce přesouvající se kolem domu, ve kterém jsme byli. Nesnažili jsme se je zastavit. Následujícího rána se naše stíhače tanků dostaly přes most vyhozený do povětří a my díky tomu získali železnou zásobu potravin. Vjeli jsme na našich pancéřích do zbylé části města a zabezpečili ji. Ubytovali jsme se v hotelu na chebském náměstí. Následující den jsem měl hlídat pokoje, zatímco zbytek jednotky prohledával domy a místní lidi, jestli nenajdou zbraně. A řeknu vám, byli úspěšní. Měli plný vagon nožů, pušek, dýk a mnohých dalších předmětů. Získal jsem dýku SS a kordík německého letectva s pouzdrem, který jsem věnoval nováčkovi, co neměl německý suvenýr, který by si mohl vzít domů. Moji dýku SS má dnes můj syn.

Za celou tu dobu jsem byl nejblíže zásahu ve chvíli, kdy nepřátelská kulka prolétla záhyby mé pláštěnky, která mi povlávala vzadu u nohou. Na můj vkus příliš blízko na to, abych to dokázal lépe popsat. Pamatuji si jen, že se vše uvedené odehrálo. Je to už 50 let, a tak vidím některé věci trochu rozmazaně, ale to se stává.

Z knihy 500 hodin k vítězství/500 hours of victory autorského kolektivu Karel Foud, Milan Jíša, Ivan Rollinger

Lester Clear