Sadový okruh krátce před devátou, prázdno a klid. U chodníků technika s bílou hvězdou na kapotě, na střižených trávnících stany barvy khaki. Opřený o shermana pokuřuje chlápek v mundůru US Army, další popíjí z plecháčku kafe, vedle cinkají jídelní misky. Podává se snídaně. „Míchaná vajíčka s cibulí a se slaninou,“ upřesňuje Mirek Rys, kuchař zdejší polní kuchyně.
„K obědu budou vepřové nudličky se zeleninou a rýží a k večeři klasický hamburger,“ dodává. Jako tenkrát? „Jako tenkrát. Máme dobovou polní kuchařku, snažíme se vařit podle ní,“ prohlašuje.
Mančaftu to zjevně vyhovuje. „Ještě nám nikdo nevynadal. Snažíme se dělat dobré věci, myslím, že si i pochutnají,“ míní muž, který v civilu sice pracuje v gastronomii, ale ne jako kuchař. Tady připravuje denně na dvě stě porcí. „Vaříme dva a k sobě máme šest lidí,“ konstatuje Rys. Ženská ruka tady nechybí? „Jak říkali v Noci na Karlštejně: Ne.“
Misku si po sobě umyje každý sám. A hele: v lavoru plave molitanová houbička odněkud ze supermarketu. Jak se to shoduje se stále zdůrazňovanou proklamací, že je všechno jako v pětačtyřicátém? „Molitanová houbička, no to je průser,“ směje se Pavel Rogl z klubu vojenské historie 16th Armored Division Club, který organizuje zdejší vojenské ležení. A už vážněji dodává: „U hygieny nelze dělat nějaké kompromisy. V kuchyni určitě najdete spoustu věcí, které nejsou dobové, ale jsou nutné k tomu, aby to tady lidé přežili ve zdraví.“
Latríny by byly stylové, nahradily je však chemické toalety. „A kdo se chce osprchovat, jezdí do autokempu u Boleveckého rybníka,“ doplňuje Rogl.
Ženy v uniformě
Vedle sadů v Proluce je polní nemocnice, tu provozují nadšenci z klubu Tommy & Yankee. A v ní má svůj stan i několik žen. Samozřejmě v uniformách. „Představujeme americké zdravotní sestry z roku 1945,“ říká Emanuela Weiss, mladá Polka, která ale už sedm let žije v Českých Budějovicích.
K vášni pro vojenskou historii ji přivedl otec. „S tátou jsem koukala na válečné filmy, jezdili jsme po Evropě, navštěvovali bojiště, muzea. Pak mně to přestalo stačit a začala jsem sbírat uniformy, vybavení, osobní věci. No a skončilo to tím, že mám svůj vlastní spolek, který tvoří kolektiv čtrnácti žen z Polska, České republiky, Slovenska, a dokonce i z Francie. Jezdíme společně po různých akcích,“ vysvětluje.
Slavnosti si užívá. „Jsme na autentickém místě, v Plzni byly skutečně dvě polní nemocnice. A můžeme připomínat ženy, o kterých se moc nemluví. To jsou pořád tanky, vojáci, ale o ženách sloužících v americké armádě žádná zmínka, a to jich jen v Plzni bylo okolo stovky,“ upozorňuje. „Na vlastní kůži zažívám, jaké to tehdy bylo. Letos máme štěstí, v noci bylo teplo. Ale když je občas zima, třeba i pod nulou, prší, to jsem pak ráda, že se můžu vrátit k pořádné posteli, teplé sprše. A nemusím to prožívat doopravdy.“
Konvoj i věnce
Slavnosti svobody vyvrcholí v neděli dopoledne, kdy městem projede konvoj tří stovek historických vojenských vozidel se shermanem v čele. Oficiální tečku za oslavami udělá pondělní vzpomínkový ceremoniál za účasti rodin veteránů – ti, kteří Plzeň osvobodili, už kvůli vysokému věku nepřijedou – u pomníku Díky, Ameriko!To bude 6. května, den, kdy město přes devětasedmdesáti lety osvobodila Pattonova armáda.
autor: Ivan Blažek
fotografie: Milan Říský