Osvobození Klatovska – iTag č. 8 Zhůří

Krutý osud deseti mužů

Šumavský hvozd se na sklonku války stal místem nejednoho dramatu, zmaru a ztráty lidského života. Tajuplný, lesem pokrytý kraj, skrýval před zraky světa, zmítajícího se v bolestivé agónii posledních týdnů celoevropského konfliktu, celou řadu samot, malých osad i vesnic, které poválečné období smete ze zemského povrchu a s nimi zmizí i paměť místa. Patří mezi ně také ves Zhůří, která ležela přibližně 9 km vzdušnou čarou západně od Hartmanic v mělkém údolí potoka Křemelná, od jihu obklopená rozsáhlými mokřady a od severu rozlehlou planinou. Místo, kde ves, až do konce války zvaná Haidl am Ahornberg ležela, dnes připomíná jen kaple. O kus dál, nad cestou vedoucí severozápadním směrem ke křižovatce s důležitou dopravní tepnou I/27 Plzeň – Klatovy – Železná Ruda, ležící od Zhůří asi 2,5 km, stojí pomník, připomínající 10 mladých Američanů, kteří zde v samotném závěru 2. světové války položili své životy v boji proti německému nacismu. Všichni byli příslušníky 357. pěšího pluku 90. pěší divize, jednotky, která byla v boji od chvíle, kdy se na plážích v daleké Normandii vylodila britsko – americká vojska, aby osvobodila západní Evropu od „Říše zla“ a v samém závěru bojů vstoupila až do Československa.

90. pěší divize se zapojila do bojů ve střední Evropě již během „Dne všech dnů“, jak je někdy operaci Overlord přezdíváno. Z pláže Utah se dostala až na západní pobřeží poloostrova Cotentin. Následovala tzv. Falaiská kapsa, Argentan, boje na řece Sáře, překročení Rýna nebo Mohanu. Než ale 18. dubna 1945 vstoupili její příslušníci konečně na půdu předmnichovského Československa poblíž Aše na Chebsku, přišla divize o více než 3 900 mužů, kteří padli v boji. Dalších více než 14 300 mužů bylo zraněno. „Devadesátá pěší“ se skládala ze tří pěších pluků (č. 357, 358. a 359), čtyř dělostřeleckých praporů vyzbrojených děly ráže 105 a 155 mm, ze ženijního a zdravotnického praporu a několika dalších rot a oddílů. Postup divize kryl během závěrečných bojů v Evropě 773. Tank Destroyer Battalion. V době vstupu divize na území někdejšího Československa jí velel genmjr. H. L. Earnest. Úkol této v české historiografii málo známé jednotky byl na přelomu dubna a května 1945 jednoznačný – vybojovat nadvládu nad lesními průsmyky, kterými na Šumavě a v oblasti Českého lesa procházely cesty z Bavorska, zajistit průchody a pustit před sebe bojové formace, určené velitelstvím SHAEF k útoku na Československo. V podstatě od samého prvního kontaktu s hraniční oblastí vymezenou pásmem Českého lesa a Šumavy se divize dostávala do styku s nepřítelem, který se rozhodně nehodlal vzdát. Četné oběti na americké straně jsou toho dokladem. Boje na Černé řece, u Dílů nebo Capartic, tady všude se bojovalo a bohužel i umíralo. Nesporným úspěchem jednotky genmjr. Earnesta bylo zprostředkování a posléze zajištění kapitulace celé německé divize v oblasti Všerubského průsmyku. Do rukou „Devadesáté“ tehdy padlo nepřeberné množství vozidel včetně tanků a na 9 tisíc příslušníků německých ozbrojených sil, seskupených do 11. pancéřové divize generála Wenda von Wietersheima. Kapitulace „Jedenácté pancéřové“ trvala dlouhých 24 hodin a skončila až odpoledne 5. května 1945. Ve stejný čas pozice americké 90. pěší divize zaujali příslušníci neméně slavné 2. pěší divize. A zatímco mužům od Indianhead bylo dovoleno plnými došky užívat si radostných chvil mezi osvobozeným českým obyvatelstvem, příslušníci „Devadesáté pěší“ zůstali v jistém zapomnění. 

Pomyslný plášť nicoty pokryl také ves Zhůří. Její obyvatelé byli po válce odsunuti a lokalitu v 50. letech 20. století čekal osud, který potkal v českém pohraničí další stovky obcí a osad. Ve stejný den, kdy v Čechách propuklo celonárodní povstání proti nacistickým okupantům, odehrál se na Zhůří krátký, ale intenzivní boj, který měl pro Američany kruté následky. V dopoledních hodinách se ve směru od tzv. Starého Brunstu přiblížila k obci Zhůří, tedy Haidl am Ahornberg, rota I od 357. pěšího pluku 90. pěší divize. Muži postupovali rozvážně, vždyť nepřítel se stále nevzdal a využíval každého domu, stromu a terénních nerovností k úkrytu a útoku. Vše se zdálo být v pořádku. Ve vsi stály americké vozy (Němci je ukořistili poté, co zničili četu 2. průzkumné eskadrony od 2nd Cavalry Group na nedaleko Javorné – Zejbiši den předtím), tolik odlišné od těch německých a tak to vypadalo, že půjde jen o rutinní průjezd další, Američany již obsazenou německou obcí, jen s tím rozdílem, že se jednalo o území předmnichovského Československa. Jen zběžný pohled stačil k tomu, aby přítomný „GI“ věděl, že jde o dva šestikolové Greyhoundy a čtyři maličké Jeepy. Náhle se ale ozvala zuřivá střelba. Zaskočení Američané odpověděli obrannou palbou, moment překvapení v tu chvíli ale byl na straně nepřítele. Následky bitvy byly vzhledem k jejímu rozsahu strašlivé. Na místě zůstalo deset mrtvých Američanů a skoro dvojnásobný počet zraněných. Rota „I“ od 357. pěšího pluku 90. pěší divize přišla během chvíle o S/Sgt Johna W. Garnera, Pfc Arthura L. Coopermana, Pfc Raymonda K. Willenborga, Pfc Jacka E. Williamse, Pfc Fostera R. Cartera, Pfc Granta W. Blaira a Pvt Roye E. Morwiga. Své padlé na Zhůří, Pfc Johna Farkase a Pfc Lupea W. Rodrigneze, měla také rota „K“.

Ztráty byly i na německé straně. Po krátké odmlce Američané udeřili na Zhůří vší silou. Netrvalo dlouho a všech deset mrtvých příslušníků „Devadesáté pěší“ bylo pomstěno. Padly více než dvě desítky obránců a dalších skoro osmdesát bylo zajato. Ve stejný den přinesou Američané svobodu pro Domažlice a Klatovy. O 24 hodin později se rozezní zvony na plzeňském náměstí, aby oznámily příjezd pancéřů od „Šestnácté obrněné“. Jak krutý byl osud k oněm deseti mužům od „Tři sta padesátého sedmého“, vždyť zemřeli pouhých několik desítek hodin před ukončením bojů. V tu chvíli ale válka stále ještě pokračovala a její konec se zdál být v nedohlednu.

49°10’38.579″N, 13°20’2.173″E – Pomník padlým americkým vojákům 5. 5. 1945


Pomník padlým americkým vojákům ve Zhůří

Pohled na dnes již zaniklou obec Zhůří