Osvobození Klatovska – iTag č. 10 Sušice

Hloubkoví letci nad Sušickem

Sušice, město pod Svatoborem, pomyslná brána Šumavy, se osvobození od německého národního socialismu dočkala po dlouhých šesti letech poroby dne 6. května 1945. Až neskutečné se místním lidem zdálo, že po starobylém sušickém náměstí duní tanky amerických osvoboditelů, příslušníků slavné 4. obrněné divize. Persekuce, zatýkání, žalářování, rekvírování, to vše se pro obyvatele Sušice stalo během válečných let hrozbou i varováním. Bylo až příliš mnoho těch, kdo na vlastní kůži zažil „zvláštní péči“ německého gestapa, komu se ve spisu, pokud vůbec nějaký byl, objevil nápis „Návrat nežádoucí“. Jen za heydrichiády bylo na vojenské střelnici v Lubech u Klatov popraveno několik sušických občanů, mezi kterými byli K. Barthová, V. Dočkal, F. Mottl a další. Další muži a ženy, kterým nebyl lhostejný osud země nebo utiskovaných, zemřeli v Terezíně, byli popraveni v Berlíně, Táboře a na mnoha dalších místech včetně koncentračních táborů Buchenwald, Osvětim nebo Mauthausen.

Do přímého styku s válkou se Sušice dostala v jarních měsících posledního roku 2. světové války. Od března 1945 se na obloze nad Sušickem stále ve větší míře začaly objevovat americké stíhací letouny, které posléze doslova paralyzovaly dopravu jak po železnici, tak na silnicích. Kdo mohl, raději se na cesty nevydával, a když už to bylo nezbytné, tak s vědomím akutního nebezpečí smrti nebo přinejmenším zranění. V hledáčku amerických stíhacích letounů především od 8. a 9. Army Air Force, se velmi často objevovalo také sušické nádraží, důležitý lokální dopravní uzel ležící na trati Klatovy – Horažďovice. Zajímavým svědectvím o činnosti „hloubkařů“, jak bylo tehdy americkým stíhačům přezdíváno, je výpověď Josefa Farfáka v kapitole „Hloubkoví letci nad Sušickem“, publikovaná již v r. 1947 v dodnes vysoce ceněné knize Sušicko za okupace. „V pátek 20. dubna bylo chladné jasné ráno. Sušická stanice se rděla cihlovou budovou v záři slunka, stojícího dosud nízko nad obzorem. Život ve stanici se rozjížděl svým obvyklým tempem. Bylo právě osm hodin, k vjezdovým návěstidlům od Žichovic se blížil nákladní vlak 8661. Blížil se, ale nedojel. „Letci!“ vykřikl vtom výpravčí vlaku na nástupišti, uchyluje se co nejrychleji aspoň pod ochrannou střechu peronního krytu. Ve vlaku je transport německých dětí z nitra Čech, z různých heimů a lágrů, blížící se do americké náruče. Dva mustangy krouží již nad vlakem, který patrně v zářezu pod Malou Chmelnou zastavil. První z nich letí podél trati z levé strany. Sklání se na křídlo – oheň, rachot kulometu a řev motoru. Pilot vybírá hloubku, letí na druhou stranu vlaku a druhý mustang útočí. Oheň, kulomet a motor. Oba letci nalétávají třikrát, načež mizí severním směrem. Běžíme k vlaku. Mrtví, ranění? Nic, jen stroj má šest zásahů, ale ne smrtelných, je schopen dopravit vlak do stanice. Několik střel zasáhlo dva vozy za strojem, ale to nestojí za řeč. Jdeme do stanice. Raněný stroj těžce zabírá, ale jde to. V devět hodin řinčí traťový telefon: dva letci nad Hrádkem! Dva stroje krouží nízko nad střechami hrádeckých domů. Letí velmi nízko, ale už se stáčejí ke kolinecké silnici, kde se právě křižovalo nákladní auto Pelantova mlýna ze Sušice, plné pytlů mouky, s koňským povozem rolníka z Černé. Auto i povoz vzápětí stojí. Šofér i forman běží k lesu. Nikdo by nevěřil, jak člověk umí utíkat. Ve chvilce je vyřízen motor auta a u opuštěného vozu leží nehnutě mrtvoly dvou krásných koní. Za lesem slábne vrčení leteckých motorů. Ano, lidé válčí, ale proč tu leží tihle koně“. 

Dne 5. května povstal český národ proti okupační moci. Také Sušice se téhož dne chopila skromného počtu zbraní, aby čelila zřejmé převaze nepřítele. „Když 5. května v poledních hodinách se z přijímačů ozvalo volání pražského rozhlasu, které vyzývalo vojsko, policii a četnictvo, aby spěchalo rozhlasu na pomoc, věděli jsme, že Praha povstala proti okupantům. To bylo signálem i pro nás všechny, kteří jsme se na tento okamžik připravovali“, vzpomínal nedlouho po skončení bojů v Evropě na dramatické chvíle, předcházející osvobození města, škpt. Antonín Pinkas. „Jako na povel spěchali jsme do budovy radnice a v několika málo minutách sešli jsme se v místnostech s mjr. Kruchem, por. Milfortem, se členy revolučního okresního a místního národního výboru pány Jiroutem, Vaškem, Bartizalem, Prantlem aj. a rozhodli se převzíti vládní moc na okrese do vlastních rukou a vyzvati místní německou posádku, aby kapitulovala. Odebrali jsme se ihned do hotelu Svatobor, kde bylo místní německé velitelství, a překvapenému veliteli, německému hejtmanovi oznámil předseda revolučního ONV Jirout, že přejímáme vládu věcí svých do českých rukou a vyzval jej, aby se postaral o to, aby posádka až do jejího odchodu se zdržela jakéhokoliv zasahování do průběhu revoluce. Na dotaz hejtmanův, kdo nás k tomu zplnomocnil, dostalo se mu krátké a jasné odpovědi: Prezident Dr. Eduard Beneš a košická vláda. Po kratším uvažování odchází německý velitel k telefonu, aby prý se o věci domluvil s nadřízenými místy. Brzy se však vrací, jelikož spojení s jeho světem již neexistovalo a kapituloval“, vzpomínal dále na slavný 5. květen 1945 v Sušici A. Pinkas. Ještě ve večerních hodinách odjela čtyřčlenná hlídka povstalců z města ve snaze navázat spojení s postupující americkou armádou. Po překonání mnohých nástrah a nebezpečí hlídka prošla frontou a s Američany se setkala. V ranních hodinách 6. května proběhlo odzbrojení německé posádky ve městě, která byla následně internována v hotelu Svatobor a v reálném gymnáziu. Nedlouho poté však na nádraží v Sušici přijel transport Schutzpolizei v síle asi 500 mužů. Velitel jednotky se ještě na nádraží dozvídá o odzbrojení a internaci příslušníků Wehrmachtu a žádá jejich okamžité propuštění a navrácení zbraní. Jen díky lsti a velkému štěstí se jednotka Schutzpolizei vyhnula centru města a, aniž by čekala, až bude zajata americkými oddíly, které podle sdělení povstalců jsou již ve městě, což ale nebyla pravda, vyrazila směr Chmelná – Kašperské Hory. „Co všechno se mohlo stát, kdyby německý major spatřil vyzdobené náměstí čsl. a spojeneckými prapory, náměstí plné nadšeného davu lidí očekávajícího příchod Američanů, jedině ten pochopí a může posouditi, jaké nebezpečí obyvatelstvu města hrozilo“, vzpomínal dále na dramatické chvíle před příchodem armády USA do města A. Pinkas a pokračoval: „V poledních hodinách odjíždíme s mjr. Kruchem do Petrovic, kde Američané měli delší zastávku, a podali veliteli amerického předvoje zprávu o situaci a žádali znovu, aby postupovali dále až do Sušice. A tak se konečně před 14. hodinou dávají Američané na další postup, z počátku pomalý, zajištěný. Když však viděli naše auto jeti směle a bezpečně před tank, uvěřili, že cesta jest skutečně bezpečná a již po 14. hodině řítí se prvé tanky slavné 4. americké pancéřové divize plnou rychlostí do města a dále směrem na Horažďovice. Jásot a nadšení nesčetných davů, lemujících volšovskou silnici a náměstí, nezná mezí a nemá konce. Stále nové a další tanky, děla a spec. pancéřová vozidla řítí se městem. Jsme skutečně a opět svobodni“, uzavřel své vzpomínky na 5. a 6. květen 1945 škpt. Pinkas, přímý účastník povstání v Sušici. 

Vedle takových jednotek, jako jsou americké 2. nebo 90. pěší divize, se nesmazatelně zapsala do dějin osvobozování českého západu od nacistické okupační moci také 4. obrněná divize. Její doménou se stalo v prvé řadě Sušicko, Horažďovicko, Strakonicko a Blatensko, za své osvobození jí ale vděčí celá řada dalších obcí v celém kraji zlatonosné Otavy. Pro muže genmjr. W. M. Hoge, který převzal velení nad „Čtvrtou obrněnou“ v březnu 1945, to byla závěrečná kampaň v jejich „křižáckém“ tažení Evropou. Do bojů v Evropě se 4. obrněná divize zvaná „Breakthrough“ zapojila již v červenci 1944, kdy se vylodila v Normandii a vzápětí se zúčastnila operace Cobra a bojů u Avranches. V dubnu 1945 operovaly její pancéře v okolí Jeny. Pak se jednotka stočila k jihu, postupovala podél česko – německých hranic a nakonec pronikla na území stále ještě okupovaných Čech. Cesta z Normandie až do jihozápadních Čech stála „Čtvrtou obrněnou“ více než 1 300 padlých a 4 551 raněných. Dne 1. května 1945 byla 4. obrněná divize přiřazena k americkému XII. sboru. Ihned poté se připravila k přesunu do shromažďovacího sektoru jihovýchodně od Regenu. Bojové uskupení A (CCA – Combat Command A) se přemístilo z oblasti Creussen ve 12. 30 hod po hlavní silnici č. 85. Hustý provoz v obou směrech způsobil, že bojové uskupení postupovalo pomalu a zároveň přinutil jednotky k zastavení ještě před dosažením prostoru soustředění. Kolony se utábořily v nejbližším okolí Thiersteinu, zatímco velitelství bylo v Oberdorfu. Plánovaný postup vedený přes Kirchenthumbach, Haag, Vilseck, Hahnbach, Amberg, Swandorf, Wackerdorf, Neubau, Roding, Cham, Miltach a Viechtach měl skončit u Regenu. Jednotky bojového uskupení B se v 05. 00 hod následujícího dne začaly přesunovat od Schmollnu. O 14 hodin později ukončily postup v blízkosti Schollnachu. Postupovaly stejnou trasou jako bojové uskupení A minulého dne. Trasa měřila asi 240 km. Velitelství bojového uskupení B bylo dočasně zřízeno v Hendersbergu. Po noční zastávce vyrazily jednotky bojového uskupení A v 06. 00 hod, prošly Deggendorf, Deggenau a Waltersdorf. O druhé odpolední ukončily postup v oblasti Grattendorfu, kde také bylo zřízeno velitelství bojového uskupení A. Další jednotky divize vyjely z Bayreuthu v 09. 45 hod a na příští den již byly v Deggendorfu. Jednotky nebyly schopné při tak náročném přesunu natankovat vozidla a tak po příjezdu do nového operačního prostoru měla technika doslova kritický nedostatek paliva. Poté, co jednotky bojového uskupení A a B konečně dorazily do prostoru soustředění v blízkosti Regenu, byla divize v průběhu 3. května 1945 určena jako rezerva XII. sboru. Bojové uskupení R mezitím zaujalo postavení nedaleko Schollnachu. Jednotky obou bojových uskupení využily zastávky po dlouhém přesunu k údržbě vozidel a k doplnění pohonných hmot.

4. května byla divize uvedena do bojové pohotovosti, aby mohla z místa určení vyrazit během 48 hodin ve směru na Prahu. Situace v hlavním městě předmnichovského Československa byla podle kusých zpráv, které měla „Čtvrtá obrněná“ k dispozici, zmatená. Jednotky proto rychle dokončily údržbu vozidel a připravily se k útoku. V časných ranních hodinách 5. května se horečnatě začaly připravovat plány postupu na Prahu. Útok měl začít ve 12. 00 hod téhož dne, rozkazem ale nakonec byl přeložen na šestou hodinu ranní následujícího dne. Pro úder byly přiděleny k bojovému uskupení A dva dělostřelecké útvary – 177. dělostřelecká skupina a 276. dělostřelecký prapor. Konečně nadešel 6. květen 1945. Bojová uskupení A a B zahájila v 06. 00 hod z výchozího postavení v okolí Regenu útok ve dvou pochodových útvarech na severovýchod ve směru na Prahu. Povětrnostní podmínky byly nepříznivé, byla mlha a hustě pršelo. Oba pochodové proudy prošly postavením 5. a 90. pěší divize a rychle zamířily do nitra Čech. Na žádný odpor zatím nenarazily. Jedinou překážkou v rychlejším postupu jim bylo jen počasí a obtížně sjízdné horské cesty. „Po vstupu na československé území byly americké jednotky vítány stejně jako téměř před rokem při osvobozování Francie. Silnice lemovaly spousty nadšených českých obyvatel, oblečených v národních krojích. Čeští vlastenci se zmocnili většiny měst a vesnic již před příjezdem našich jednotek“, uvádí se o vstupu do Čech v hlášení o činnosti 4. obrněné divize za období od 1. do 9. května 1945. „Čtvrtá obrněná“ postoupila v průběhu dne dopředu asi o 142 km. Bojové uskupení B obsadilo v 15. 00 hod Velký Bor u Horažďovic, zatímco bojové uskupení A vyslalo průzkumné hlídky až za Písek. A pak z velitelství XII. sboru přišel rozkaz k zastavení veškerého postupu. Naděje na osvobození Prahy skončila. 

49°13’49.339″N, 13°31’12.774″E – Pamětní deska osvobození města 6. 5. 1945

     
Pamětní deska osvobození města Sušice na Muzeu Šumavy


Stíhač tanků M10 v Sušici v květnu 1945