Na Slavnosti svobody přijede deset válečných veteránů

Přidal:

Zavzpomínat si s Plzeňany na 74 let staré příběhy přijedou i letos američtí a belgičtí veteráni. Tentokrát do Plzně míří Earl Ingram, Herman Geist a James Duncan z 2. pěší divize, Richard Pieper z 97. pěší divize, George Thompson z 16. obrněné divize, za belgický 17. střelecký prapor Louis Gihoul, Michel Gilain, Hubert Rauw, Valère Gustin a Československou samostatnou obrněnou brigádu bude reprezentovat Josef Švarc. Každoročně hrají tito stateční, přes devadesát let staří, váleční veteráni při Slavnostech svobody hlavní roli. I letos budou mít lidé příležitost vyslechnout si jejich dojemné vyprávění spojené s debatou a autogramiádou. Setkání je naplánováno na sobotu 4. května 2019 od 9 hodin v Měšťanské besedě.

Earl Ingram, 96 let, 2. pěší divize americké armády

Earl Ingram byl odveden v lednu 1940. O čtyři roky později, v srpnu 1944, přistál ve Skotsku, odkud se přesunul vlakem do Southamptonu v Anglii. Následovala noční plavba na malé lodi přes kanál La Manche a vylodění na pláži Omaha. Strastiplná cesta byla zakončena pěším mnohakilometrovým pochodem do výměnného armádního centra. Během války dosáhl hodnosti nadporučík (first lieutenant). Několik měsíců po 2. světové válce zahájil kariéru jako profesionální voják. V aktivní službě byl více než 34 let.
„Když jsme v podvečer 7. května 1945 dorazili do Plzně jako součást 2. pěší divize, přivítali nás ti nejvděčnější, nejrozjásanější lidé, jaké jsem kdy viděl. Jejich vděk se projevoval mnoha způsoby, avšak tři z nich mi obzvláště utkvěly v paměti: koupel, postel a čisté oblečení. Ti laskaví lidé nás zvali do svých domovů, ženy dlouhé hodiny praly a žehlily naše uniformy a další oblečení, abychom se mohli opět cítit jako lidé mezi lidmi. Já jsem to vnímal jako neskutečně šťastné období,“ připomíná atmosféru v Plzni Earl Ingram.

George Thompson, 94 let, 16. obrněná divize americké armády

George Elmer Thompson byl odveden jako absolvent školy obrněných sil v Kentucky v dubnu 1943.
V únoru 1945 se vylodil v Le Havre ve Francii jako příslušník 137. praporu technického zabezpečení. Po několika dnech se jeho jednotka přesunula do vnitrozemí a okolo 15. dubna přes Francii a Německo. Ke konci války byl v Československu. Den vítězství v Evropě oslavil s kamarádem Vernem Lewellenem na letišti Bory v Plzni. Do USA se vracel v květnu 1946. Později se oženil s dívkou, jejíž příjmení bylo Havlová. S Čechy ho pojí právě ona a válka. Po válce se stal mistrem mechanizace, přičemž do důchodu odcházel jako inspektor automobilových zařízení pro stát Kalifornie. Jeho velkým koníčkem je létání. Vlastnoručně sestrojil tři letadla, s nimiž prolétal spoustu šťastných hodin.
George Thompson se do České republiky poprvé vrátil v roce 1991 a od té doby tady byl mnohokrát. Sám říká: „Neznám jinou zemi, v níž si lidé své svobody váží více než Češi. Ale pamatujte, svoboda není zadarmo a je pouze pro statečné!“.

James Duncan, 93 let, 2. pěší divize americké armády

James Herbert Cavanaugh Duncan se do armády přihlásil jako dobrovolník v roce 1943. Sloužil u 26. a 63. pěší divize. S 2. pěší divizí bojoval v jižní a severní Belgii a taky v Německu během bitvy v Ardenách. Válka pro něj skončila v jedné z vesnic nedaleko Plzně. Získal hodnost seržanta, později byl povýšen na „technického seržanta“. Po válce působil v bankovnictví. Stal se předsedou CEO First of America Bank Corporation.

Herman Geist, 94 let, 2. pěší divize americké armády

Herman Geist byl odveden 6. září 1943 ve věku 18 let. V roce 1944 vystoupil z lodě Queen Mary v zálivu u Gourocku ve Skotsku a o něco později přeplul přes La Manche do Le Havre, odkud následoval přejezd do Verviers v Belgii. Byl přidělen ke 2. pěší divizi jako velitel čety. Získal hodnost poručíka. Po ukončení vojenské služby studoval na univerzitě v New Yorku, později na právnické fakultě. Působil jako zákonodárce oblasti Westchester.

Richard Pieper, 95 let, 97. pěší divize americké armády

Richard Gerald Pieper dostal povolávací rozkaz v červnu 1943. Nejdříve se připravoval pro africké bojiště, ale válka tam, než prošel výcvikem, skončila. A protože splňoval podmínky k leteckému výcviku, zařadili ho k letectvu. Byl jedním ze 71 tisíc kadetů, kterého kvůli velkým ztrátám v Evropě převeleli k pozemním silám, k 97. divizi. Postupem přes Německo se dostal do Československa. Odtud vedla jeho cesta do Japonska. Po definitivním odchodu z armády nastoupil do Školy pohřebnictví a stal se majitelem pohřebního ústavu na několik příštích let. Později pracoval na poště, následovala obchodní činnost v chemické společnosti a byl také majitelem restaurace i firmy na opracování mramoru. Svou pracovní kariéru zakončil obchodováním s domácími spotřebiči spojenými s přestavbou kuchyní.

Louis Gihoul, 95 let, belgický 17. střelecký prapor

Na konci války byl četařem 17. střeleckého praporu. Předtím, za německé okupace, se angažoval v odboji. Vstoupil do Tajné armády, což byly roty, které připravovaly budoucí armádu. „Vstoupit do armády byla pro nás otázka ideálů, v té době jsme byli už dva roky podrobeni německé okupaci, žili jsme v teroru, měli neustále strach, že nás všechny chytí gestapo. Když přišli do Liège Američané, vstoupili jsme do služby jako dobrovolníci. Já jsem se dostal do nově vzniklého 17. střeleckého praporu, který se zúčastnil celého tažení a došel až do Plzně. Po Lipsku jsme přešli k 3. americké armádě. Než se tak stalo, byli jsme součástí V. sboru protitankové jednotky 1. americké armády. Generál Patton, který potřeboval další jednotky, požádal velitelství o posilu a následně jsme byli převedeni k jeho 3. armádě,“ vzpomíná Louis Gihoul. V roce 1946 odjel do Afriky pracovat pro belgickou vládu a zůstal tam 17 let. Potom následoval odjezd do Kanady, kde setrval téměř 40 let. Po návratu zpět do Belgie navázal kontakt s Bratrstvem 17. střeleckého praporu. Byl řidičem velitele Alberta Gélise, s nímž přijel do Plzně. Podílel se na osvobození koncentračního tábora v Holýšově.

Michel Gilain, 92 let, belgický 17. střelecký prapor

Ve válce byl v hodnosti desátníka a po ní ho jmenovali seržantem. Dříve vstoupil jako dobrovolník do Tajné armády. Belgického odboje se účastnil od svých 16 let. Hlavním důvodem bylo zatčení jeho otce gestapem. Když belgická armáda začala formovat střelecké prapory dobrovolníků, přihlásil se, i když mu ještě nebylo 18 let. A protože na úřadě uspěl s prosbou o vystavení nového občanského průkazu, podle kterého se narodil o rok dříve, po týdnu mohl narukovat. Prapor byl připojem k V. sboru I. americké armády, ke třetí protitankové jednotce. „Odešli jsme s americkými obrněnci. Nebylo to z naší vůle, že jsme se dostali k 3. americké armádě. Když jsme byli před Lipskem, generál Patton naplánoval, že zaútočí a pokusí se osvobodit Prahu dřív než Rusové. Požádal nejvyššího velitele Eisenhowera o posilu, chtěl protitankovou brigádu a nejblíže jsme byli my, takže se celá protitanková jednotka přesunula z Lipska do oblasti Chebu. Byli jsme nedaleko od Plzně, když jsme se dozvěděli, že je konec války. Třetí protitanková jednotka V. sboru se vrátila k 1. americké armádě, která odcestovala do Ameriky a potom do Japonska. Nás požádali, abychom zůstali v Německu, v okupačních zónách. Československo jsme opouštěli s pocitem, že mise nebyla úplně dokončena,“ vypráví Michel Gilain. Po válce pracoval jako stavební projektový manažer. Pod jeho vedením vznikly například nemocnice, sklady nebo továrny po celé Evropě a severní Africe.

Hubert Rauw, 91 let, belgický 17. střelecký prapor

Než vstoupil do armády, pracoval na poště, kde třídil dopisy a ničil ty, které byly určené gestapu. Vojákem se stal z idealismu: „Mnoho jsme vytrpěli a stát se válečným dobrovolníkem byl náš ideál, zvláště v 17. střeleckém praporu.“ Do Německa přišel s 1. americkou armádou, a když se dostali blíže k Plzni, připojili se k Pattonově armádě. „Konec války v Evropě, to byla euforie. Znovu jsme našli svobodu, radost ze života a mohli jsme plánovat budoucnost. Já osobně jsem v roce 1945 nedošel až do Plzně. Zůstali jsme na hranicích, ve městech Kulmbach a Wünsiedel,“ konstatuje. Po válce pracoval opět na poště, stal se telegrafistou a telefonistou. Pracovní kariéru zakončil jako účetní.

Valère Gustin, belgický 17. střelecký prapor

Studoval druhým rokem na univerzitě v Liège, veterinární lékařství, když jej Němci vybrali na nucené práce. Jejich předvolání se vyhýbal, proto byl nucen se schovávat. Později se dostal k odboji, ale byl zraněn. Po vyléčení nastoupil jako dobrovolník vojenskou službu v Péruwelz, kde se formoval 17. střelecký prapor. Se 3. americkou armádou generála Pattona se dostal až do Plzně. Po válce absolvoval Univerzitu koloniálních studií a byl vyslán do Afriky, kde pracoval pro soukromou důlní společnost ve Rwandě. Po návratu do Belgie se věnoval malbě a společně s manželkou si otevřeli galerii, to je naplňovalo až do důchodu.

Josef Švarc, 92 let, Československá samostatná obrněná brigáda

Za války byl příslušníkem Československé samostatné obrněné brigády ve Velké Británii. Patřil k nejmladším vojákům bojujícím v zahraničí. Účastnil se obléhání francouzského přístavu Dunkerque v roce 1944. Protože pocházel ze smíšeného manželství, dostal se v 16 letech na práce do Německa a odtud do Normandie kopat zákopy. Z těchto prací utekl, nějakou dobu pobýval tajně na francouzském statku, potom se postupně dostal do sběrného tábora v Alžíru a do Skotska, kde prošel vojenským výcvikem. V Anglii se tehdy tvořila Československá obrněná brigáda, do které byl přijat. Dostal československou vojenskou knížku a působil nějaký čas jako motospojka u dělostřelectva. Byl zraněn při výbuchu granátu, tehdy mu pomohl jeden z francouzských partyzánů, Robert Deldicque, s nímž se po válce několikrát setkal.

0